nikaroov

nerozumím si nerozumím nám to máš jedno

malá citová masochistka, jak si myslí, že má v hrsti svět, když jí táhne na šestnáct...

jak se lámou dívky...

malá lhářka... a jaká je pravda? to co cítím bolí, i když dělám, že jsem fajn chybíš mi

dnes na štastné konce už nevěří ani princezny

... jen pro dotek a oceán vin... třeba?

...ale s bolestí. Měsíce a měsíce uběhly, ale stále se cítím stejně. Pokud podle dospělých v takém mládí nelze milovat, tak proč noc co noc ronim slzy pro včerejšky a zítřky, které nebudou?

...zachytí tentokrát nás dva? Omámena a inspirována fotografiemi chlapce, kterého asi nikdy zcela nepustím ze srdce. (Je naivní v mládí věřit v pravou lásku?) Nicméně k poezii mi bude vždy inspirací...

Běžte k zamrzlému rybníku, ulomte z kraje kus ledu a pak jím hoďte do dálky, nechte ty střepy klouzat po ledu a poslouchejte. Pak pochopíte mnohem víc věcí, než tohle dílko...

Součást většího celku, mého příběhu o zázracích, které se dějí v lidském srdci, když padají hvězdy, o tanci, který rozbuší naše srdce, o temném lese, z kterého nám pomůže leckdy jen síla lásky, a o cestách z domova a domů, které nám při pohledu na červené nebe spojí dlaně.

Je vlastně krásné, když je děvčeti patnáct a pomalu se zamilovává...

... za to všechno můžou tvoje oči

lidé... jsou už takoví

Vrhat se hlavou do ledové vody a doufat, že mě zahřeje znovu a znovu... těžké být mlád a milovat

To, když se člověk snaží vepsat osobu, kterou miluje, do poezie.

Přináším další výrůstek mého básnického měchýře, obávám se, že jinak by mu už asi povolily svěrače. Přicházím tedy s Nespokojenou poezií, která je – no, jak jinak, víte – úplně nespokojená. A pokud s ní nebudete spokojeni… svět (se zboří) bude pořád stejný. Je to dobře?

.

Neb v uších máš jen ten řev hladové šelmy mezi námi, která se snaží dostat dovnitř i ven a my se jí snažíme vyhovět každý jinak - tak zůstává zklamaná, naštvaná a hlavně - pořád na stejném místě, nejde se hnout...