nikaroov

A co jsme my? Ticho dusící se v posledních zbytcích lágru, který tu zanechal někdo jiný, obrazy samy sebe a ti z nás, ti se smyslem pro humor, malují smutný obraz slzami cizími, a ty hloupé malířky beze smyslu pro humor, malují svými černými slzami, protkají svou tvář, své oči, své srdce, malují svůj obraz jen tou černou, snad jinou neznají. A co na tom? Nakonec zbudou jen roztrhané knihy, po nás všech...

Skrze poetickou mysl a srdce a duši, která asi není, se vypisuji z prázdných gest... no světe div se, chuť kráčet se nyní zdá být věčná.

Mrtví necítí, Ty. Ty s velkým T a velkou vírou v lásku a splynutí rtů. Ty, zapomeň. Vždyť ledové rty milovat neumí...

Povídka je jedna ze série povídek psaných na motivy písní Tomáše Kluse. Píseň pro tuto povídku: http://www.youtube.com/watch?v=phQpBV0bzjw

a co dál?

Svět ovládají náctiletí. Od pěti do třinácti let navštěvují Institut moderního vzdělávání, pak se stávají svobodnými mladými občany, kteří jsou na vrcholu společnosti. Žijí život podle svých největších snů. Sedm let... Dvacátým rokem jejich života tohle všechno končí - už jsou staří, spadají do nižší vrstvy a za minimální mzdy vykonávají vše, co mladí potřebují. Mariola je spokojená. Z Institutu vyšla před dvěma lety, živí se hraním na elektronické varhany, společně s kamarádkou Světlou, talentovanou raperkou, objíždí město a hrají duchovní hudbu. Jednoho dne ale potká Jana, devatenáctiletého chlapce, který je úplně jiný než všichni, které kdy potkala... A její život se navždy změní.

Svět ovládají náctiletí. Od pěti do třinácti let navštěvují Institut moderního vzdělávání, pak se stávají svobodnými mladými občany, kteří jsou na vrcholu společnosti. Žijí život podle svých největších snů. Sedm let... Dvacátým rokem jejich života tohle všechno končí - už jsou staří, spadají do nižší vrstvy a za minimální mzdy vykonávají vše, co mladí potřebují. Mariola je spokojená. Z Institutu vyšla před dvěma lety, živí se hraním na elektronické varhany, společně s kamarádkou Světlou, talentovanou raperkou, objíždí město a hrají duchovní hudbu. Jednoho dne ale potká Jana, devatenáctiletého chlapce, který je úplně jiný než všichni, které kdy potkala... A její život se navždy změní.

Z deníku dospívající slečny.

Miluji Tě, Sluníčko moje

Chodit k olším a snažit se odhalit tajemství učených rostlinek mezi tím vším a vždy odcházet s jinou, dívat se do oken domu mezi těmi olšemi a vždy spatřit jiný odraz, zkoumat vyryté nápisy na škamnách, když každý ryt tvrdí něco jiného, hledět na lháře v eskamitu, jenž vydávají za leš... Hloupý svět klamů.

Odi et amo...

když se smích převtělí to ticha

Kdo ví, když ne my a když Bůh není?

Naivně stále čekám, že se vrátíš...

Poezie z večera. Kdyby byl zájem o více mé tvorby, lze ji naleznout na nika-roov.blog.cz