mini sbírka

(ukončeno)

Začínám znovu tvořit legendy Začínám rozjímat a tvořit příběhy dávné Atlantidy, každý z nás v duši může znát pravdu a ji pochopit a všemi možnými způsoby lze se k pravdě dobrat, možná, že fantazie protnutá ústřední myšlenkou dobra a zla, tak jak to v pohádkách a legendách bývá vyprávěno od dávna, je ta jediná správná. Kdo touží poznat pravdu, tu skrytou v nás, ať ponoří se v čas, kdy ještě Noe nestavěl svou Archu, kdy lidé byli zlí i dobří a v bájné Atlantidě žili zvláštní obři, co se moc lidem vzezřením nepodobali a byli mnohem více duševně vyspělí, než prostí lidé této země a přesto ve své dokonalosti nemohli se Bohu přiblížit a spojili se s falešnými živly. Hledám jména hrdinů, nádherných čistých bytostí, jak byly stvořeny, které však svodům zcela podlehly a jejich rozhodnutí bylo navždy a nikdo nemůže je nikdy změnit. Zkouším se tedy v příběhy bájné Atlantidy ponořit a pro své čtenáře i sobě pro radost legendy krásné vytvořit. zatím si stavím nad propastí prázdnoty a času most a v myšlenkách jsem pouhý host, co vstupuje do zakázané komnaty, kde v knize psáno stojí, že osud je vždy dvojí a cesty vedou do Nebe či do Pekla, líp bych to vážně neřekla... Bytosti dávné Atlantidy již rozhodnutí změnit nemohou, zmírají v plamenech a ohni trýzní svou a pro nás jako vzkaz nechaly po celé zemi ve vrstvách skrytých jen jako vzácné příměsi všelijaké poklady a drahokamy a krystaly různých vlastností a jmen a o tom příběh tento rozvíjí se v mysli mojí pro napětí i pochopení boje mezi dobrem a zlem. Dnes básník, zítra jenom snílek jsem, začínám příběh dávný psát zatím jen ve své mysli, protože drahokamy mi tento nápad vtiskly. Atlantida? Při prohlížení stránek o drahokamech , jejich obrázků a léčivých vlastností mne napadlo, proč nevytvořit umělé legendy a pohádky pro děti i dospělé. Ústřední myšlenka měla by přinést rozhodně lidem poučení a pocit, že kdo ví, možná že takhle to mohlo kdysi být... A bájná Atlantida je pro mne živná půda, kde žily kdysi dávno zvláštní bytosti s neuvěřitelnými schopnostmi, však duše svoje zaprodaly zlu a propadly tak peklu, když z nebe byly jako ušlechtilé nebeské bytosti poslány na zem lidem ku pomoci, zmocnila se jich pýcha a dalších šest smrtelných hříchů, co vedou ke zkáze, ačkoli stvořeny tyto bytosti byly jako dokonalé, ušlechtilé a krásné...

Rubínů čas Přes růžová sklíčka dívá se mladá dívka Rudnou jí líčka když čistotu těla hýčká a přesto se budí v ní city zvláštní a nepoznané dosud Svět je tak náhle v rudý slitý a ptá se na svůj osud Růžové brýle dívka snímá a potom jinak věci vnímá že všechno není pouze v barvě červánků jež dlouze zapadají nad hájem a svět není rájem Když rubínů čas pozbyde v nás potřebu dívat se přes brýle můžeme na svět pohlédnout pravdivě a přitom v sobě si kamínek rubínu hýčkat Člověče milý vzpomeň si kolikrát v životě měl jsi rád? Rubín je kapka krve ukrytá v srdci jak v truhle Bohatý může být pouze kdo se v té kapce ponoří dlouze

Chtěla bych být bílou labutí Plout po hladině bez hnutí Pojednou napnout křídla a vzlétnout kdybych mohla

Kladu příčky Tvořím hříčky Jedna příčka jedna hříčka

Hradní paní Moudře se skrývá Hradní paní jen do svých hradeb ze slov postavených a prosta komedií již je touze své už blíž! Jen fraška nebo komedie? Obojí se šatem středověkým skryje. Vždyť v každém muži srdce bije pro boje příští v každých situacích. Však Hradní paní tu nezaclání pod oknem dneska v šatu bílém svém a rozhodně se dívat nechce na rozpustilé herce, co přišli do podhradí s citem hercům vlastním hráti komedie života. Spíš do věže se skrývá v hradech svých a prosta komedií zbytečných nechává vzlétnout holubičku tužeb neustálých z dlaní svých do širých polí pod hvězdami, kde z nebe padá bílý sníh a není třeba hráti již, když v srdcích jsme si blíž. Pryč s kejklířemi středověku! Já vidím hradem protékati řeku plnou ryb a ptačích skřeků a přitisknu si k hlavě deku, když jako Bílá paní tou řekou nechávám se unášeti, kde žádných komedií není, jen štestí v každém věku, co v odpuštění změní.

Životní vandr věčného buřiče

Z obrázků květin na zahrádce vznikají nové variace, kde láska ke květině pluje jak loďka na hladině mojí duše blíž k srdci plnému něhy, kde odpovídá touze každé ve vůni lehkých křídel neónových letů zamknutá do mých slov a tichých k nebi vzletů.

Pro děti i větší děti i pro dospělé děti a jiné ohrožené druhy

Myslím, že na letech strávených spolu nezáleží, spíš je nám ku prospěchu, zda ještě naše duše střeží si v sobě poklad nejkrásnější, zda plamen lásky mezi dvěma hoří a zda je vztah plný zážitků dobrých i horších stále na výsluní spojení v duši v přítomnosti, které se navždy uskuteční s plností blaženosti v nebi. Vždyť někdy stačí jen pár chvil, aby se druhý v srdci plném lásky usadil a myšlenky čisté mohl pomáhat udržovat v místě, kde nelze se nikdy před Božím soudem přetvařovat. Láska je cesta přes blátivé strouhy, někdy se díváme do tváře změně a někdy můžeme ve vteřině štěstí staletí celá setrvat, nežli zas vzbudíme se. Nic na zemi netrvá však věčně. Láska je zázrak a pohyb neustálý, v ní jednou se napnem a podruhé klesnem k zemi...Však naše duše smí zůstat v Božích dlaních v bezpečí Lásky nekonečné , co život této země znovu probouzí. Být součástí toho očistného plamene smíme, když navždy v lásku uvěříme a necháme se od ní v duchu přetvořit, ona nás vede a učí nás vnímat sebe v zrcadle druhých, kteří se sklánějí k našim duším jak k nemocným dětem v noci na postelích, po kapkách berem si od nich léky v podobě přijetí i odevzdání se všemu, co nás provází.

...je to možná nemoderní, je to možná příliš intimní...ale...