Koblížek

Bojužel, "mistr" již není mezi námi. Byl to můj nejlepší kamarád a toto je věc, která by měla ukázat na jeho bezvadný charakter. Bobe, měj se krásně.

...Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí."

„Sbohem moji milí a odpusťte mi… prosím…

Paní Jůzlová se vyznala nejen v pavoucích, ale i v přírodních „vědách“ a okultizmu. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená a tak mi to dědeček převedl do lidštiny a tajemným úsměvem mi sdělil, že se jedná o čarodějnictví.

Hned poté se mi ale ulevilo a kukuřice byla jistě vděčná za trochu toho přírodního hnojiva.

Vzal mi ten proutek z ruky a jemně mi s ním přejel po zadku. Štíplo to. Doopravdy to štíplo! No fakt si dovolil mě švihnout!

Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl.

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali. Jen jednou, když jsem jim utrhnul z letní jabloně kulaté jablíčko a položil jim ho na střechu, sežrala ho při zpáteční cestě Miluška.

   „Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“, napsal si dědeček do ovčí kroniky

Tonička už toho věčnýho dědkova lození měla plné zuby a tak se raději ze schodů odstěhovala do „sadu“ a líně obdivovala krtka, co se odvážně vydal vyházet pár lopatek hlíny mezi švestkami. Chvíli se zájmem pozorovala pohybující se hnědou hromádku, ale vedro ji udolalo...

Ze švestek si nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala. Tatínek, ovlivněn indiány a ve větru se zmítajícími teepee, jí říkal ohnivá voda a občas po napití napodoboval válečný pokřik Apačů nebo nějakých jiných rudochů.

"No, to mě podržte!" rozpřáhl dědeček ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a i s tím mravenčím kufříkem jsem se rozeběhl a volal jsem „dědóóó“ a kufr mě tloukl do kmitajících nožek

Maminka nesla velký kufr s proutěným madlem, který vyvažovala objemnou koženou taškou s velkými uchy. Mně se kolem kolínek bloncal malý kufřík s broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem, ve kterém jsem měl kartáček na zuby, blok s pastelkami a hlavně kovové ořezávátko, můj malý poklad.

...Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru ...

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Seděli jsme na dvorku naproti sobě, vyplazovali na sebe jazyky a mlaskali si blahem. Smáli jsme se jako pominutí a ukazovali si pěnící jazyky.