vavaoko

†

Jen ukázka z mého psaní o řece Vltavě

Část rodu Vršovců se po obsazení hradu na Libici usazuje. Jsou s Přemyslovci tak zadobře, že kníže Boleslav třetí Ryšavý (965 – 1037) za jednoho z nich provdá svou jedinou dceru. Vše je však jen do času. Kníže totiž nemá syna. Má však dva bratry. Jaromíra (před 875 – 1035) a Oldřicha (? 975 – 1034). Ty však nemá rád a chce se jich zbavit. Jaromíra nechává vykastrovat a na Oldřicha posílá vrahy. S pomocí jejich matky Emmy (? 950 – 1005) se však bratrům podaří uniknout do ciziny.

Boleslavova útěku před vojskem mocného rodu Vršovců, využívá jeho jmenovec. Polský kníže Boleslav chrabrý (? 966 – 1025). Vtrhne do Čech a na knížecí stolec dosadí Vladivoje (? – 1003) O tom je známo jen to, že nezřízeně pil a upil se k smrti. Další opilec jménem Thiddag (? – 1017) obsazuje biskupský stolec.

Biskup Vojtěch (957 997) byl svědkem vraždy. Rozzuřený dav mužů vniknul do baziliky sv. Jiří na pražském hradě a ubil tam nevěrnou ženu jednoho z nich. Vojtěch, jenž dobře nevycházel ani s nimi, ani s knížetem Boleslavem Druhým, jemuž vyčítal mnohoženství, obchodování s otroky, alkoholismus a jiné věci, odchází ze země. Příliš si tím však nepolepší. Pohanským Prusům, u nichž nachází asyl, dojde s biskupem trpělivost a udělají si z něj terč pro své šípy.

Užijte si to!

Nevíme, zda je to pravda, ale pověst praví, že kníže Svatopluk první (? – 894), měl tři syny. Známi jsou však jen dva. Svatopluk druhý a Mojmír. O Predslavovi, jenž měl, snad, být třetím synem, se téměř nic neví. Pověst však hovoří o třech synech a prutech. Nevím ani, jestli pruty byly z javoru, ale to je asi jedno. Ale určitě nešlo o pruty na pomlázku.

Napadla mne nad fotografií mého vnoučka.

Kanibalismus se netýká jen hluboké historie. Na našem území byl zjištěn jeho výskyt ve vykopávkách na několika místech na Moravě a i na území nynějších Čech. Vykopávky v jihomoravské Cezavě u Bučiny, dokládají hromadné kanibalské hostiny z let 1900 – 750 před naším letopočtem. V Chmelíně u Otrokovic byla nalezena podobná lidožroutská hostina, stará však až 3000let před naším letopočtem. V Čechách se podobně choval lid lužické kultury, jenž soupeřil o území s lidem knovízské kultury. Třeba v jámě u Čachovic bylo nalezeno mnoho pozůstatků lidí, kteří byli snědeni při náboženských obřadech. Ale kanibalismem se lidé zaobírají i mnohem později. Také hladomor občas donutil lidi pojídat lidské maso. U nás jsou u tomto záznamy z let 1282 a z let 1316 až 1317. Lidé jsou v nouzi dobří. Tak tedy: Dáte si stehýnko?

O bitvě na Bílé hoře toho bylo napsáno mnoho. O statečnosti Moravských pluků, umírajících u zdi obory a podobně. Jenže ono je to trochu jinak. Ty pluky byly moravské jen podle jména. Moravští stavové si najali žoldnéře. Byla to to směska lidí z celé Evropy, bojujících za kohokoliv, kdo jim zaplatí. Samozřejmě předem zaplatí. Byli připraveni i zemřít, pro peníze. Těch však nedostali tolik, kolik bylo dohodnuto, a tak valná část záloh do boje prostě vůbec nezasáhla a vzdala se bez boje. Ti, kdo bojovali, měli značné ztráty, ale hlavně byli pobíjeni na útěku. Ne. Nebyla to slavná porážka. Zajímavé na tom je, že stavy měli jakousi smlouvu o konfederaci zvanou Koruna česká. Členy bylo: České království, Uhersko, Rakousy, Lužice, Slezsko a Morava. Taková V5 že?

Od chvíle, kdy se lidé začali řídit podle Slunce, uplynulo nesčetně let. Lidé si všímali, kdy a kde Slunce vychází a zapadá, kam dopadají jeho paprsky a vše si po svém zaznamenávali, mnohdy vztyčenými kameny. Z toho potom odvodili časy setby, sklizně, hrozby blížící se zimy i vítaný příchod jara. Slunovrat byl důvodem oslav a buben je snad nejstarším hudebním nástrojem

Kníže Vladislav druhý (1110 – 1174) byl silným vládcem. Četné zprávy o popravách odpůrců a útěků mnohých z nich, hovoří o tom, že byl panovníkem, tvrdým a mnohými nechtěným. O Vladislavově divokém mládí by mohl vyprávět jeho strýc Soběslav první (1090 – 1040) a mnoho dalších. Přesto si čeští i moravští velmoži mysleli, že mladý vladař bude jen loutkou v jejich rukou a oni snadno dosáhnou svých cílů. Tedy moci nad Čechy. V čele s jistým Načeratem odešli na Moravu a spojili se s tamními velmoži. S Konrádrm druhým, Vratislavem Brněnským, nebo Otou Olomouckým, kteří dříve slíbili Vratislavu druhému věrnost. Spojili se a s velkým vojskem vyrazili na Prahu. Kníže jim přehradil cestu u Kutné Hory. Vysoká. To jméno nese onen vrch.

Slatě, rašeliniště a mokřady. To jsou místa, která patří k Šumavě stejně, jako Vltava, hory a lesy. Jsou to místa, kde se na velice tvrdém podkladě utvořila jezírka, v nichž se usadil rašeliník, suchopýr pochvatý, blatnice bahenní a další rostliny. Tisíce let tam rostly, odumíraly a znovu rostly. Místy je vrstva těchto rostlin a jejich zbytků vysoká až sedm metrů. Na povrchu slatí rostou stromy. Břízy borovice, smrky. Vše v zakrslé formě, doplňovány vzácnou klikvou, šlíchou oboupohlavní, pýrečkem horským i masožravou rosnatkou okrouhlolistou a dalšími bylinami. Tím, co mě nejvíce zaujalo na slatích, je jejich duch. Ve filmech jako je Král Šumavy, jsou ta místa popisována jako nebezpečné pasti na lidi. Jako ošklivá a vlhká, studená místa plná nástrah. Částečně je to i pravdou. Ale slatě jsou i krásné. Když je horký letní den, vše kvete a ptáci zpívají, stává se z noční můry krásné místo. Snad právě ten rozdíl mě na slatích přitahuje. Chodím po povalových chodníčcích a fantazie pracuje na plný výkon. Píši o vážce. Ona to vlastně, možná ani není vážka. Byl jsem poučen, že u nás vážky nežijí. Jen šídla. Později jsem byl poučen, že to tak není. Ale ono mi to, tak nějak, nevadí. Mě se pro toho tvora líbí jméno vážka.

Vyšší Brod je městečko s velkým klášterem nad řekou. Býval tam brod přes Vltavu. Lesy, řeka, kámen, pár chalup a nic. Potom byl postaven klášter. Přibyly chalupy. A víra. Běžela staletí. Brod nahradil most. Vlakové nádražíčko a jeho vláčky vzaly břemeno nákladu ze zad nosičů. A zase dlouho nic. Jen vojáci, řeka, kámen a klášter. Poté přijeli vodáci a turisté. Vznikly hospody, restaurace, kemp a skladiště lodí a pensiony. Jen to a pár dalších turistických cílů. Když je po sezoně, není tu zase nic. Tedy skoro nic. Zůstal tady klášter, kámen a řeka. Krásná a stálá řeka Vltava. To je Vyšší Brod.

Kameny Nezdá se to, ale je mezi nimi i jiný rozdíl než jen ve tvaru a složení. A to v jejich pohledu na lidi. V jejich závislosti na lidech. A v oboustranné potřebě. Kámen, vlastně tedy kvádr Karlova mostu, by bez lidí neexistoval. On by vlastně byl. Ale jen jako součást hory, do níž lidé vykopali díru a z té jej vylámali a opracovali, naložili na vůz a odvezli na stavbu Karlova mostu. Tímto aktem udělali ze skály kvádr. Věc užitečnou lidem. Je viděn. Opěvován, obdivován a chráněn. Takový kámen lidi potřebuje stejně, jako lidé potřebují jej. Onehdy jsem se se svou Můzou zase zatoulal na Šumavu a kousek před Vyšším Brodem jsme si vyšli k Čertově stěně. Tam jsou zcela jiné kameny. Balvany nakupené ve svahu stěny jsou zcela odlišné od těch v pilířích Karlova mostu. Není to jen tím, že most je z pískovce a stěna ze žuly. Je to jejich pohledem na lidi. Ty balvany tvořící Čertovu stěnu lidi nepotřebují. Nevnímají je a jsou spokojeny se svým osudem. Nakupeny v neuvěřitelném úhlu nad údolím Vltavy. Obrovské, mnohatunové kusy žuly. Hladké, ale ne moc. Oblé, ale také ne moc. Dokonale stabilní, pevné a nabité jistotou „nepádu“. Nikdy předtím jsem neviděl tak spokojené kameny. Byly tam dávno před tím, než tam přišel první člověk. Byly tam již v dobách, kdy Vltava tekla na jih. A budou tam, v tom svahu nad velikou řekou, i když my tady dávno nebudeme.

Tisíce „vodáků“ zaplavily Vltavu. Hladinu řeky křižují lodě i rafty. U jezů fronty jak v marketech u kas. Kempy a hospody mají žně. Poliši dávají posádkám dechnout do balónků. Pryč odsud! Vrátím se později. A pokud se nezadaří, řeka poplyne dál..

Omlouvám se předem. Prostě ve mě občas bouchnou saze a musím se vykecat. Jenom takové povídání. Dění v tomto státě mi cosi připomíná. Politika se posunula někam, kam neměla. Všichni se naučili lhát a dělat z ostatních lidí blbce. ROZDĚL A PANUJ. Na hradě sedí bolševik. Vládu vede socan. Bolševik se hádá se socanem, kdo je větší svině. V parlamentu vládnou socani, senátu velí bolševik. Všichni dohromady se řídí jen tím jedním heslem. Proč? Aby nedostali po tlamě. Pokud se budou lidé hádat a udávat kvůli blbostem, nedomluví se spolu a nevydupou si změnu. A politici, kteří se před volbami snaží jeden druhému nasadit psí hlavu, se po volbách domluví, vrazí si Brežněva a utvoří koalici. A koryta budou zase plná. O tom to přece je.

Toto mě napadlo při toulkách po památkách na severozápadě Čech, na zámku v Manětíně. To místo mě inspirovalo a má Múza tam byla se mnou. Městečko v kopcích a na 30 krásných soch, velkých sousoší, kamenných váz a kašen od různých autorů na uměle vytvořených terasách, tzv. škarpách, na náměstí nad zámkem i podél příjezdových cest. Ale k zámku. Jsou budovy, které jsou prázdné. A přesto v nich cítím jakési zvláštní chvění. Jsou jiné budovy, kterým, ač jsou opravovány a propagovány, něco chybí. Bohužel zatím nedokážu přesně popsat, co to je. Jakási nehmotná záležitost. Mnohé z budov mají cosi, čemu se u lidí říká duše. V naší zemi je mnoho krásných staveb. S duší i bez ní. A nemohou se všechny jmenovat Karlštejn. I přesto mohou být zajímavé. Zámek v Manětíně mne příliš nezaujal. Snad mne jen přivedl k zamyšlení nad duší stavby. Ale i to je dobré a jsem rád, že jsem tam byl. Snad i ten prázdný dům bez jakékoliv stopy po životě, málo upravený park a stále více opouštěné městečko mi připomíná temné časy z historie české země. Zámek byl po roce1945 jako konfiskát přidělen Státním statkům a lesům. Sídlilo zde vedení a byly zde i byty zaměstnanců. Teprve od r. 1959 je vidět snaha o renovaci. Dnes je zámek v péči Národního památkového ústavu.

Ohlédnutí za výletem s Historickým spolkem Schwarzenberg. Obec Luková (severozápadní Plzeňsko), byla doložitelně osídlena již roku 1115. Z té doby pochází první písemná zmínka. Kostel sv. Jiří na kopci ve vsi je o více než dvě století mladší. Obyvatelstvo zde v pohodě přežívalo časy knížat, králů i císařů, časy klidné i válečné. Praktický zánik obce znamenal až Hitler, tedy události, které nastolil... Prvotní vysídlení Čechů, po pár letech odvetné vysídlení Němců. Ve vsi, kde byla i patrová škola, nyní žije jen několik lidí. A kostel bez lidí je jako auto bez motoru. Snaha několika jedinců o záchranu je dojemnou, ale podle mého názoru vcelku zbytečnou snahou. Rád bych se mýlil, ale doba nepřeje kostelům v prázdných vesnicích... V rozpadávajícím se kostele, pomaličku opravovaném, tu nyní tiše posedávají či postávají jen desítky sádrových postav. Tito "duchové" nám přibližují doby, kdy kostel využívali lidé, pro které byla víra přirozenou součástí života. Ojedinělé dílo s názvem "Má smysl", zde instaloval jako svou bakalářskou práci student ZČU Jakub Hadrava.

Třicetiletá válka. O těch časech je toho známo poměrně dost. Muži se nechávali najímat jako žoldnéři a bojovali proti sobě za něčí pravdu. Byli placení a měli se poměrně slušně. Pokud ovšem nepadli v boji, nebo nezemřeli na nějakou nemoc. Bylo to však lepší, než živoření v zázemí. Zvláště vsi a menší města trpěla neustálými střety vojsk. Vojáci totiž potřebovali jíst a tak si brali. Cokoliv a kdekoliv. Drancování bylo zcela legitimní a tak být civilem, bylo mnohem horší, než být žoldnéřem. Při své cestě kolem velké řeky jsem zabloudil na Volarské šance. I tam byla svedena bitva. Mnoho se o ní nedočtete. Bylo to jen jedno z mnoha střetnutí na Zlaté stezce vedoucí přes hradbu Šumavy. Na jedné straně padlo padesát mužů. Na druhé zřejmě o něco více. O nich se však nikde nedočtete. Střety, bitvy, války a násilí jsou staré jako lidstvo samo. Není to důležité. Vždyť jen dotlouklo pár srdcí. Les šumí a řeka teče.

O básnících