Tomáš

Hilda a Filip byli spolužáci a na maturitním večírku se do sebe definitivně zamilovali. Po studiu angličtiny a francouzštiny se Hilda stala profesorkou na gymnaziu. Filip vystudoval práva a nastoupil jako manažér do velkého průmyslového podniku v Norimberku. S takto zajištěnou budoucností se po svatbě usadili v našem sousedním městě, kde se jim záhy nato narodila Růženka. Jako ošetřující lékař jsem se během těhotenství s oběma blížeji seznámil, a dalo by se i říci, že jsme se stali skoro důvěrnými přáteli.

Obě byla jednovaječná dvojčata a nedala se od sebe rozeznat. Lišila se především tím, že Alice měla děti dvě a Marie dosud žádné, ačkoliv se obě sestry vdávaly ve stejný den a obě si přály stát se brzy matkou.

„Tak bys chtěl dnes zase něco slyšet z mých memoárů?“, zeptal se na počátku noční služby asistent Karel zvídavého adepta porodnictví, sekundáře Mirka. „Samozřejmě a jak rád, protože o praktických zkušenostech jsme se na fakultě nikdy neučili!“

Rámcově podobné, ale obsahově odlišné příběhy dvou žen. Jejich rozhodnutí o plánované dovolené končí jednou tragicky, podruhé šťastně.

Jsem tak rád, že už dnešní ambulance skončila, měli jme mimořádně mnoho pacientek. Moje pomocnice už odešly, ale nevychutnávám svůj vytoužený klid tak, jak bych chtěl. Měl bych ještě vyřídit několik důležitých atestů a posudků, ale jsem doslova zralý k tomu, abych si hned usnul. Proč ne? Zavolám domů, že přijdu dnes později.

Vzpomínám si na jednu tovární dělnici. Bylo jí asi tak dvacet. Ostýchavá, stydlivá, rozpačitá. Musel jsem jí usnadnit, aby začla mluvit:

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: ¨Problémy dívčí puberty¨. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

...po tobě hrají, mé vzpomínky a touhy,rodný kraji...Rozhodl jsem se, že v mém rodném městě opět navštívím naše už tolikáté pomaturitní setkání a byl jsem taky zvědav, co nového se cestou tam za poslední tři roky změnilo.

Jednu dobu se mělo v kurzech autosugesce, autogénního tréninku či hypnózy docílit bezbolestného porodu. Výsledky byly ale všelijaké...

Robustní třicátník Ferda, nekomplikovaný prostý člověk, byl regionálním autobusákem.

Alena je naší nejzkušenější instrumentářkou, pracující u nás už přes dvacet let. Ve svých čtyřiceti stále ještě bezdětná. Svá dosavadní čtyři těhotenství potratila vždy nejpozději ve třetím měsíci. Takové případy se nevyskytují často, Alena byla, bohužel, jedním z nich. Jejich příčiny se zpravidla neobjeví snadno, ale někdy se to stane i náhodou. Výškrab jí prováděl vždy náš bývalý primář, nyní už penzionovaný.

Tolik mi na Marii záleželo, že jsem přikázal sálovému personálu, aby mě přivolali, až ji budou přijímat a to i v případě, že bych byl právě mimo službu. Jednak jsem se znal dobře s jejím manželem, ale hlavně, že měla ke mně skoro slepou důvěru, když jsem ji dovedl po svízelném léčení neplodnosti až k jejímu toužebnému těhotenství. Proto jsem ji chtěl doprovázet i v její těžké hodince.

Porod se týká, úzce vzato, jen dvou lidí, matky a jejího dítěte. Jejich celkový a zdravotní stav nebývá ke konci těhotenství vždy v rovnováze a tato situace je někdy natolik závažná, že se druh porodu nebo délka jeho trvání musí v zájmu života jednoho z nich lékařským zásahem ukončit. Krajní mez těchto protichůdných ohledů tvoří případ, kdy se v zájmu života zdravé matky musí obětovat života neschopný plod, když by jinak průběh porodu znamenal matčinu smrt. Takovéto osudové rozhodnutí je pro porodníka velkou duševní zátěží a setrvává mu v paměti po celý život.

Život vojenský, život veselý...?

Po překladu volně zpracovaná novinářská zpráva týdeníku ¨DER SPIEGEL¨ (25-2011)

V důsledku meziměstského partnerství přišel k nám na oddělení z nemocnice jednoho okresního města v okolí Drážďan výměnou za jednoho z nás dočasně hostující lékař Stephan.