Levandule

Někdy se smísí bolest jiných s tou mojí…

Chtěla jsem napsat báseň o své pracovní přetíženosti, a nakonec to vypadá, jako bych byla přetížená z těch několika minut, které si z celého dne ukradnu pro své snění…

I vztek je zdrojem básnění…

Čtyřicet let mi trvalo, než jsem začala vidět ve svých bolestech požehnání (když budu žít, uslyšíte o mě… když odejdu, sejměte pel z mého popelu konečky prstů… třeba z řádků mých básní)

Někdy bych rána měnila za začátky nocí…

… díry nosit nebudu …

Kdo nezná depresi, není člověkem…

Máme je kolem sebe… lidi s jedovatými váčky v ústech… vždy nečekaně stříknou jed…

Muž, který lže, není hoden lásky... Věnováno částečce mého vesmíru, která pohnula planetou mého srdce tak, že se k ní naklonila...

... příběh z metra

Báseň vznikla ve fázi usínání… zvedla jsem moře nad hlavu…

Věnováno G.P. a Malíčkovi

Věnováno G.P. a Malíčkovi. Na toto téma jsem dnes vložila i úvahu.

Příběh z křižovatky na Pankráci… zamyšlení nad povrchem a nitrem (proč si lidé myslí, že nikdo netuší, na co si hrají?)

Stále dokola… vztek… odpuštění… lidský kolotoč, který neumíme zastavit…

Každá bažina emocí má své nové ráno…

Byla jsem součástí náboženství. Už jsem si odpustila...

Jistě to znáte… měření podobných lidí, situací… dvěma metry (a nespravedlnost tak dusí) /vložila jsem další úvahu/

Společno lidí… kdy si vzájemně přesahujeme z nitra do nitra… kdy se slza druhého člověka stává společnou… (Věnováno Marcelle, Petrovi Miroslavovi… a vůbec… všem zúčastněným)

Tu a tam se stane, že někdo někomu ublíží slovem, pohledem… a když mu to řeknete, cítí se nepochopen, dotčen…